3.6.2025 Poslanecká sněmovna zamítla senátní návrh novelizace zákona o zbraních, který by zcela nesystémovým způsobem omezoval pro běžné držitele nabývání tlumičů pro krátké palné zbraně, a pro právnické osoby, konkrétně střelnice, by zaváděl podmínky, které by tato úsťová zařízení učinily v praxi téměř nepoužitelnými.  Laickou i střeleckou veřejností v souvislosti s tím začaly zaznívat otázky, na co vlastně takový tlumič hluku výstřelu je a zda je vůbec potřeba. Pojďme se na to podívat a odpovědět si na nejčastější otázky.

Princip právního státu

Než se budeme zabývat především technickou stránkou, začneme, možná překvapivě, trochu zeširoka demokratickým

 principem. Má-li být něco zakázáno, měl by pro to být opravdu pádný důvod. Pokud se začneme ptát z druhé strany, tedy proč by něco vůbec mělo být povoleno, velmi rychle můžeme dojít k tomu, že můžeme na základě statistik domácích

 utonutí dětí zakázat vlastnictví bazénů (máme přece veřejná koupaliště, kde se o bezpečnost stará plavčík), omezovat právo vlastnit určitý typ automobilů (podle scénáře „nejste lesník ani zemědělec, na co potřebujete ve městě auto 4x4?“) a

 podobně. Omezovat právo vlastnické na základě otázky „kdo to potřebuje“ je celkově autoritářský přístup typický pro nedemokratické státní systémy. Věřím, že mnohý z těch, kdo otázku z nadpisu položil, to nemyslel až takto a byl poháněn pouhou zvědavostí stran úsťového zařízení, které doteď znal nejspíše pouze z filmu (o tom ostatně později), nicméně toto je vhodné místo připomenout si jeden ze základních principů právního státu, na který by se nemělo zapomínat.

Dobrá, jaké další možnosti, kromě zákazu, zde máme? Určitě se všichni shodneme, že jsou určité předměty a činnosti, které by měly být regulovány, například jasným vymezením podmínek. K řízení automobilu je potřeba řidičský průkaz, k nakládání s trhavinami muniční průkaz, ke svařování průkaz odborné kvalifikace, no a třeba k vlastnictví zbraní zbrojní průkaz. Obecně se zde bavíme zjevně o činnostech a předmětech, které vyžadují určitou míru znalostí i odpovědnosti, a při nesprávném užití mohou být nebezpečné pro držitele i okolí. Český zbraňový zákon se k tlumičům staví přísněji než Evropský předpis, a řadí je mezi zbraně kategorie C, tedy takové, pro jejichž legální pořízení je nutné být držitelem zbrojního průkazu a splňovat všechny tím určené podmínky.  A to i navzdory tomu, že výroba funkčního (zde zdůrazňuji slovo funkčního, nikoli kvalitního či odolného) tlumiče je poměrně triviální záležitost, kterou zvládne i žák kdejakého učňáku či domácí kutil. 

Jak vlastně tlumič funguje?

Tlumič hluku výstřelu je v podstatě soustava komor propojených soustřednými otvory, kterými při výstřelu prochází střela. Účelem jednotlivých komor je poskytnout unikajícím plynům prostor a čas zpomalit, než projdou z tlumiče směrem ven. Toto zpomalení toku plynů se projevuje ve snížení jejich zvukového rázu zhruba o 10-20 dB, v závislosti na ráži zbraně a konstrukci tlumiče. Užití tlumiče však nemá vliv na další hlukovou složku – sonický třesk střely pohybující se vzduchem nadzvukovou rychlostí. K tomu dochází mimo vlastní tlumič a při užití supersonického střeliva tak k jeho produkci dojde vždy – bez ohledu na přítomnost tlumiče. 

Jak vidno, vyrobit něco takového skutečně není příliš složité. Útlum samotný je na pochopení trochu ošemetná problematika. Každý výrobce měří jinde a jinak, aby dosahoval co nejlepších laboratorních výsledků (což ostatně všichni známe třeba z technického průkazu automobilu a kolonky „spotřeba“). Navíc má mnoho lidí problém s chápáním škály samotné. Hladina akustického tlaku se vyjadřuje v logaritmické stupnici, navíc hraje roli nejen síla zvuku, ale i délka jeho trvání. Obecně lze říci, že když se zdvojnásobí zvuková energie nebo doba expozice, odpovídá to posunu o 3dB. Zvuk výstřelu se obvykle pohybuje někde mezi 140 a 160 dB (mj. v závislosti na ráži zbraně). Útlum o 15dB je z pohledu akustického tlaku poměrně výrazný, ale pro vnímání člověka už to takový extrémní rozdíl není (pro představu si to můžeme přirovnat třeba k extra pálivým chilli papričkám – když si místo Carolina Reaper zvící cca 2,000,000 SHU zakousnete Bhut Ghost Jolokia s pálivostí přibližně 1,000,000 SHU, bude to pocitově jen o něco méně intenzivní zážitek, ale stále ho budete popisovat jako „strašně pálivý“). Výstřel tím poklesne na hladinu hluku nacházející se někde mezi startující stíhačkou a pneumatickou nýtovačkou. Jak vidno, to vůbec neodpovídá

 představě, kterou diváky už několik dekád krmí filmové plátno prezentující odstřelovače střílející v plném divadle, které nikdo neslyší. Ostatně, tato zkreslená filmová představa je přesně ten důvod, proč byly tlumiče

 hluku výstřelu do nedávna v ČR zakázány (tedy patřily mezi doplňky kategorie A) – strach z jejich extrémní účinnosti vyvolaný naprosto lživou prezentací na filmových plátnech a televizních obrazovkách. Obrazovka snese kde co, ale stavět na fikci legislativu – to věru není ani morální, ani rozumné. 

Proč si tedy tlumiče čeští střelci masově nevyrábějí doma na koleni? Inu, jednoduše proto, že je to nelegální. Legální držitel zbraní, jakožto osoba bezúhonná a spolehlivá (dle § 22 a § 23 119/2002 Sb.), zkrátka nemá zájem o bezúhonnost či spolehlivost přijít. Dalším, v porovnání s předchozím však již minoritním, aspektem je, že vyrobit funkční tlumič je výrazně jednodušší než vyrobit tlumič kvalitní. Lovec či kupříkladu sportovní střelec si nemůže dovolit minout na 50m cíl (a případnou střelou třeba stoupající pomalu vzhůru někoho ohrozit) kvůli nekvalitnímu tlumiči. Přechodová balistika hraje svou roli a je důvodem, proč je výroba kvalitního tlumiče celkem složitá. Náhodné působení tlaků na střelu, které ji 

destabilizují, rozhodně nejsou tím, co by odpovědný uživatel hledal. Při střelbě na pár metrů to ale roli hrát nebude, a i laicky vyrobený kus bude svou funkci, alespoň na pár výstřelů, plnit (což takovému nelegálnímu držiteli páchajícímu tak jako tak trestnou činnost asi bude stačit - jak ostatně dokládá například prosincový případ vraždy Briana Thompsona, CEO americké pojišťovny, ke které byla použita zbraň i tlumič nelegální domácí výroby). 

Možnost legálně si pořizovat tlumiče černému trhu nic neumožňuje ani neusnadňuje. Nelegální držitel si tlumič nepůjde koupit do obchodu, protože tam mu jej nikdo neprodá. Neprodá mu jej ani legální držitel, protože ten ho má na sebe napsaný v Centrálním Registru Zbraní a není v jeho zájmu prodat ho někomu pod rukou a nechat ho napsaný na sebe (nehledě na to, že by se na to nejpozději při kontrole zbraní, která se dělá spolu s pravidelnou lékařskou prohlídkou, přišlo). Tvrzení, že legální nabývání tlumičů je ohrožením pro bezpečnostní situaci je tedy při nejmenším zavádějící, ba dokonce by šlo označit jako účelově lživé.

Tlumič a sluchátka?

Jak jsme již zmínili, tlumič hluku výstřelu pouze odebírá ze zvuku střelby ten nejsilnější ráz, rozkládá ho trochu v čase, ale výstřel samotný je stále poměrně dost hlasitý. Proto je zcela běžné, že i střelec používající tlumič používá i primární ochranu sluchu – tedy střelecká sluchátka. Mezi těmi, kdo nejvíce volali po zákazu tlumičů, se objevovala často opakovaná teze, vykonstruovaná a rozšířená někým, kdo zjevně o technické stránce celé problematiky nemá ani ponětí. Podle těchto lidí si vrah z FF vzal zbraň osazenou tlumičem a ne sluchátka, aby chránil svůj sluch, ale přitom slyšel, co se děje kolem. 

Vynecháme-li fakt, že se na chodbě prokazatelně střílelo i neutlumenou brokovnicí, tak střelba i s tlumičem v uzavřeném prostoru stále není nic příjemného ani přeslechnutelného. Toto ostatně jasně prokazují záznamy telefonních hovorů z místa činu, kde jsou jasně zaznamenány a v přepisu uvedeny jednoznačně identifikované zvuky výstřelů. Podívejme se ale krátce na pár obrázků:

Že se sluchátka používají především na střelnici, při tréninku či závodech, to je celkem nasnadě. Ony se ale standardně používají i při lovu či v rámci plnění vojenských úkolů, což jsou v obou případech činnosti, které vyžadují dobré vnímání okolí i sluchem. Že by lovci a vojáci nevěděli co dělají? Jestli ona pravda zase nebude trochu jinde, než ji někteří neznalí faktů a praxe předkládají…

Zásadní změna zvuku?

Další z argumentů, který zastánci nesystémové emotivní represe používali, byla proklamovaná „výrazná změna zvuku výstřelu, kdy posluchač netuší, že se jedná o střelbu“. Staví opět na domněnkách, ale i výpovědích některých přítomných, kteří v prvních chvílích útoku netušili, že jde o střelbu. Je třeba si uvědomit, že nerozpoznání střelby v prvních chvílích útoku je poměrně typické pro většinu podobných činů, jak vyplývá z výpovědí svědků (např. při útocích na Charlie Hebdo lidé v patře považovali střelbu v přízemí (a to bez užití tlumičů!) za pyrotechniku; obdobně hovořili i někteří svědci útoku v Praze, kdy si zvuky v předvánočním čase spojovali spíše s oslavnou pyrotechnikou, než s bezohledným útokem). Expertní test provedený na podzim 2024 jasně prokázal, že největší roli na rozpoznání zvuku střelby hraje zkušenost posluchače a charakteristika budovy, kterou se zvuk nese. Extrémní zkreslení zvuku odrazy a prostupy materiály způsobuje, že výsledný zvuk je zcela jiného charakteru než na místě výstřelu, a to bez ohledu na užití tlumiče. Nejlépe to popisuje závěrečná zpráva renomované akustické laboratoře, která se expertního testování účastnila:

Závěrem lze konstatovat, že čím větší vzdálenost od místa střelby, tím více se ztrácí vyšší frekvence (přirozený útlum zvuku ve vzduchu), a proto převyšují nižší kmitočty (zvuk zní „dunivě“). K dalšímu poklesu zvukové energie dochází vlivem členitosti trasy, po níž se hluk výstřelu šíří; rozhodující jsou – když odmyslíme pevné překážky – zejména pravoúhlá zalomení chodeb. Odrazy od akusticky neupravených ploch zase způsobují rozptýlení hluku. Všechny tyto skutečnosti ovlivňují výsledný zvuk výstřelu, který se donese k posluchači v této, více nebo méně zkreslené podobě, což pak může vyvolat subjektivní dojem, že se nejedná o výstřel. Provedená měření dále dokládají, že větší vliv na rozpoznání hluku střelby má vliv postavení střelce (uzavřená místnost/otevřený prostor chodby) než to, zda střílí ze zbraně s tlumičem nebo bez něj.

Celou zprávu i její rozbor jsme přinesli v předchozích článcích:
Expertní pokus šíření hluku výstřelu v budově
Výsledky expertního akustického pokusu aneb praktické poznatky a data 

No dobrá, ale na co se tedy hodí takový tlumič?

Tlumiče hluku výstřelu jsou jen dalším dílem skládačky, daly by se v zásadě zařadit mezi ochranné „pracovní“ pomůcky. Tak jako si na práci berete třeba rukavice a ochranné brýle, není vůbec od věci si na střelbu vzít tlumič hluku i sluchátka. 

Ochrana sluchu svého i ostatních na střelnici (ať už vnitřní či vnější) je jeden z účelů, ke kterým se tlumiče hodí. Užití tlumiče a snížení hlukové zátěže o nějakých 10-25 dB (v závislosti na tom, co to je za tlumič a za střelivo) zlepšuje komfort všech přítomných. Samozřejmě se nemůžeme bavit o tom, že by tlumič nahrazoval sluchátka, to vůbec, ale pouze otupí tu bolestivou špičku výstřelu, takže v kombinaci se střeleckými sluchátky je pak pobyt na střelnici ještě komfortnější. U venkovní střelnice pak snižuje i hlukovou zátěž na okolí. Nezřídka se stává, že developer koupí levný pozemek (protože je u střelnice), postaví tam rodinný dům (však on v něm bydlet nebude), a až rodina, která ho za dobrou cenu koupí (a neptá se PROČ je tam tak dobrá cena) si najednou začne stěžovat, že od střelnice jde hluk – jenže když se střelnice zakládala, žádný takový domek v okolí nebyl. Tohle je bohužel v poslední době dost často se vyskytující problém, ale může za to ten, kdo tam dům postavil, ne střelnice, která už tam byla. 

Užívání tlumičů může pomoci tyto „třecí plochy“ poněkud otupit alespoň částečným snížením hlukové zátěže. Je pravda, že zatím jich mezi lidmi není až tolik, ale to je způsobeno mimo jiné i tím, že až do roku 2021 patřily mezi zakázané doplňky; spousta střelců si k nim cestu teprve hledá (ona to taky není úplně levná záležitost, bavíme se o ceně cca 10-25 tisíc za kus; je však čím dál více takových, kteří ty finance investují – a investují je především do svého okolí). 
Je potěšující, že se jich mezi střelci, obzvláště těmi aktivnějšími, objevuje postupně více. A jen pro ilustraci, loni jsme psali reportáž z mezinárodních závodů Lehká pěchota (Závod, který vás opravdu prověří: Lehká pěchota), kde je pro účastníky užití tlumičů dokonce povinné. Střílí se tam cca od 6 ráno dlouho do večera a pak i v noci. Povinné užití tlumičů na tomto závodě je právě jedna z podmínek okolních vesnic a usedlostí, aby byl takový závod umožněn. 

Předchozí část se dotýkala přece jen více tlumičů pro dlouhé zbraně, byť ne výhradně. Nyní se ale zaměříme na ty krátké, tedy pistole. Tlumiče hluku výstřelu hrají důležitou roli v ochrana sluchu vlastního i rodiny v případě obrany domova. Krátké zbraně jednoznačně figurují v potenciálních situacích obrany domova nejčastěji. Tím nechceme tvrdit, že by jiné zbraně pro obranu domova nebyly vhodné; například krátká karabina, obzvláště osazená tlumičem, je pro obranu domova skvělá volba. Pouze ilustrujeme typickou situaci, kdy nejvíce uživatelů pořizuje a drží za účelem obrany domova právě krátkou palnou zbraň (samonabíjecích pistolí je v civilním držení cca 340 tisíc, a k tomu 72 tisíc revolverů, tedy dohromady tvoří asi 40 % ze všech civilně držených zbraní). 
Je samozřejmě pravdou, že tlumiče je v ČR zakázáno „nosit“ – to je terminus technicus znamenající stav zbraně, kdy je de facto připravena k použití (tedy velmi zjednodušeně řečeno je zbraň nabitá). To ovšem platí pro stav zbraně mimo domov (či například provozovnu). Zbraň doma je v režimu „držení“, a to bez ohledu na to, jestli je nabitá, nebo ne. Je tedy zcela v souladu se zákonem mít doma zbraň určenou pro ochranu domova, která bude nabitá a bude mít nasazený tlumič. Buď se může jednat o zbraň připravenou k obraně domova stabilně, nebo může jít třeba o zbraň, se kterou držitel přišel domů, nasadil na ni doma tlumič, a poklidil ji na její místo dle litery zákona. 
Došlo-li by na nejhorší, neztlumí samozřejmě tento tlumič výstřely jako ve filmu, ale sníží pulzní hlukovou zátěž výstřelu z úrovně „velmi bolestivá“ na pouhé „vysoce nepříjemná až trochu bolestivá“. Užití tlumiče v této situaci tak chrání především sluch partnera/partnerky, dětí, a dalších přítomných v místnosti (o vlastním držiteli ani nemluvě), kde k výstřelu/ům případně dojde, a to do té míry, že místo možného poškození sluchu a nepříjemného pískání v uších v řádu dní jim bude v uších pískat třeba jen jednotky hodin (a případné poškození bude nesrovnatelně nižší). Představa, že by si někdo v tak vysoce stresové situaci, jako je nutná obrana domova se zbraní v ruce, ještě nasazoval sluchátka (a instruoval k témuž u ostatní členy rodiny), je skutečně absurdní.

Zde si dovolíme jen krátkou odbočku k revolverům – na ty se samozřejmě tlumiče nepoužívají (navzdory tomu, že někteří „znalci“ navrhující zákaz tlumičů volali explicitně i po zákazu tlumičů pro revolvery). Aby se mohl válec revolveru otáčet (odtud ostatně i název celé zbraně – ze slova „revolve“), musí mezi ním a hlavní být drobná mezera. Právě touto mezerou dochází k úniku tlaku plynů, a tedy by účinek tlumiče na konci hlavně byl zcela zanedbatelný. Existovaly v historii samozřejmě pokusy toto vyřešit, jako například revolver Nagant, u kterého natažením bicího mechanismu dojde k posunu nábojového válce kupředu, a tedy k utěsnění této mezery. Je to však pouhá technická rarita vhodná pro sběratele či muzeum.

Další místo, kde přítomnost tlumiče oceníte, je společná střelba na tréninku či kurzu, obzvláště jedná-li se o některý z pokročilejších kurzů například tzv. CQB, tedy třeba simulaci prohledávání a obrany právě domova, či třeba simulaci zásahu proti aktivnímu střelci či teroristovi v malé skupině. Ti, kdo se střelbě věnují jako svému hlavnímu koníčku, a není takových málo, moc dobře ví, jaké to je, když stojíte dva až tři střelci blízko sebe, neřkuli ještě v uzavřeném prostoru. Tlaky jdoucí z kompenzátorů a úsťových brzd (standardní koncová zařízení hlavně) dokáží být nepříjemné i na vzdálenost několika málo metrů. Užití tlumičů toto opět eliminuje a výrazně zlepšuje komfort pro všechny kolem. Opět jsme u té investice svých peněz do komfortu okolí.

V neposlední řadě je potřeba zmínit i lov. Opět jsme u snížení hlukové zátěže pro střelce a okolí. Vůbec to není tak, že by výstřel nebylo slyšet a zvěř třeba ani nevěděla, že se na ni střílí. Pouze se výstřel „ořeže“ o to nejhorší, ale stále je hlučný víc než dost, zvěř vyplaší jako každý jiný výstřel, jen se ve volné krajině ponese o něco méně daleko a nebude rušit zvířata v širokém okolí. 

Nebyla by nahrávka?

Častý, a v dnešní době i celkem logický dotaz. Každý máme v kapse mobil, pořídit fotodokumentaci či přímo video je přece triviální otázka jednoho tlačítka. Jenže, ono to tak triviální není. Cože to? Vždyť sám ministr vnitra prezentoval jakousi oficiální policejní nahrávku, která jasně ukazovala rozdíly ve střelbě s tlumiči a bez. Ano, nahrávka vznikla, a je politováníhodné, že tento zcela laický pokus byl prezentován jako oficiální materiál, a ještě byly činěny závěry z pouhé jeho reprodukce. Co vše je tedy na nahrávání zvuku výstřelu špatně?

Apriori není na nahrávání samotném špatně nic – žijeme ve svobodném státě, kde si každý může nahrávat co se mu zamane, pokud tím nějakým způsobem nezasahuje do práv někoho jiného. Někdo si tak může nahrávat zvuk letní bouřky, jiný vlastní zpěv, no a někdo třeba střelbu na střelnici.

Problém nastává ve chvíli, kdy se rozhodnete nahrát, a posléze třeba i reprodukovat, zvuk výstřelu naprosto věrně. Klasické mikrofony nejsou stavěné na takový akustický tlak, jaký produkuje střelba, takže už na záznamu samotném dochází k jejich zahlušení a ořezu zaznamenané stopy, některé frekvence jsou v záznamu potlačeny, jiné vystoupí do popředí, a výsledná zvuková stopa je tak zcela odlišná od toho, jaký vjem vyvolal zvuk přímo na místě. Další problém tkví samozřejmě v reprodukci tohoto záznamu, kdy vlivem těch stejných faktorů dochází k dalšímu zkreslování a to, co nakonec na záznamu slyšíte, nemá s původním zvukem, jeho charakteristikou a projevem, společného prakticky nic. Přidáme-li k tomu ještě fakt, že každý typ mikrofonu i reproduktoru bude zvuk zaznamenávat a produkovat trochu jinak, vidíte, že tvořit záznam, kde zvuková stopa samotná má mít nějakou výpovědní hodnotu, je holý nesmysl. Proto kvůli tomuto zkreslení nedává smysl ani porovnávat dva různé výstřely nahrané jedním zařízením. Výstřel s tlumičem má samozřejmě trochu jinou charakteristiku, ale v nahrávce bude znít úplně jinak než v realitě, posunutý jiným směrem než výstřel bez něj. Klidně si to vyzkoušejte – kupte si silnou petardu a její výbuch si nahrajte na několik různých zařízení. Kromě toho, že takový výbuch nebude dosahovat takové intenzity a charakteristiky, jako výstřel, stejně skončíte s několika záznamy, kdy každý bude jiný a budou mít společné jen jedno – bude na nich zvuk, který nejspíše označíte jako výbuch. Anebo taky ne. Není žádným překvapením, že většina lidí zná výbuchy a střelbu především z televize. Všimli jste si někdy, že ta stejná zbraň zní v mnoha filmech a seriálech zásadně jinak? Je to dáno tím, že typický zvuk střelby je do filmu doplňován obvykle mnohem později a je dílem zvukařů. Na podobný problém narazila i některá studia vydávající válečné počítačové hry. Pokusy použít záznam reálných zbraní skončily fiaskem, protože záznamy byly „ploché“ a zněly jeden jako druhý. 

Pokud si chcete vyzkoušet vnímání rozdílu mezi výstřelem s tlumičem a bez, jediná opravdu relevantní možnost je zkusit si to osobně. Stačí zajít na střelnici, kde mají k dispozici stejnou či obdobnou zbraň ve stejné ráži s tlumičem i bez, a můžete testovat. Jen důrazně doporučujeme nesundávat si na ty testy sluchátka. Stejná ukázka ostatně byla provedena i v rámci výše zmíněného expertního akustického pokusu, kdy po jeho skončení měli zástupci tisku možnost být přímo v místnosti, kde se střílelo do záchytného zařízení. Na tvářích mnohých z nich bylo jasně čitelné překvapení z toho, jak silná rána je i výstřel s tlumičem. Jednoduše shrnuto – fyziku prostě obejít nelze.